Collin a Finn – pořízení bráchy.
Když jsme si domů dovezli Collina, tak nás ani nenapadlo, že budeme v budoucnu pořizovat dalšího psa. Všichni v okolí, nás přesvědčovali, že dva jsou lepší jak jeden. Až jsme překonali loužičky, tak se Collin pustil do gauče a to tahání na vodítku bylo fakt síla. Na různých akcích jsme se potkávali s basenji partou a Collin ve smečce ožil a strašně se chtěl kamarádit.
Collin oslavil rok, na loužičky jsme dávno zapomněli, drancování gauče už ho omrzelo a na tahání na vodítku jsme si zvykli. Při odchodu do práce nás nechtěl nechat v klidu odejít a nám začalo být líto, že zůstává doma sám. V tu chvíli jsme začali zvažovat, že mu pořídíme kámoše. K tomu se všude na FB začaly objevovat štěňátka.
S velkým vypětím sil jsme přežili do jara a všechny štěňátka v ČR už našli svůj domov. Bylo nám to trochu líto, ale domluvili jsme se, že začneme vybírat kámoše důsledně už od května a někde v zahraničí. Času na to máme přece dost. Napsali jsme do různých chovných stanic po Evropě a když se někde objevilo štěně, tak jsme si ho prolustrovali. Většinou to skončilo na chybějících zubech jednoho z rodičů, nevyhovujícím pedigree nebo stavbě těla. V létě už jsme jen koukali po budoucích vrzích a případně se vyptávali na budoucí rodiče.
V tu chvíli nám poslala kamarádka fotku Finna. Pěkný kukuč, ale co ta bílá packa? To asi nic, ale za zeptání nic nedáme. Aspoň si procvičíme komunikaci s chovateli v angličtině a hledání v pedigree. S basenji kamarády jsme konzultovali vizuální stránku štěněte a pedigree. Najednou se ukázalo, že je to celkem vhodný klučík pro český chov. Takže jediný problém byl, jak a kdy štěně dostat do ČR. S chovatelkou jsme se domluvili, že nejdříve si ho vyzvdneme až po všech vakcínách na vzteklinu. Kdybychom chtěli transport před první vakcinací, tak jsme měli na rozmyšlení a převoz asi dva dny. Takovou důležitou věc jsme nechtěli rozhodovat pod tlakem, tak jsme si řekli, že dva měsíce případně počkáme.
Asi měsíc před domluveným předáním jsme se rozhodli, že pro psa si jeden z nás poletí osobně. Začali jsme tedy řešit hotel a letenku na přesný den. Stále jsme ale nečekali, že se to opravdu stane. Veškeré rezervace se přece dají zrušit 3 dny před termínem. S chovatelkou jsme se domluvili na platbě až na letišti, jak uvidíme štěně.
Nastal den odletu a jelo se na letiště. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit a začala jsem být trochu nervozní. Navíc jsem málem nestihla let. Všechno dobře dopadlo a já seděla v letadle směr Helsinky. Po příletu jsem informovala chovatelku, kde jsem ubytovaná. V tu chvíli jsem si uvědomila, že mám půl cesty za štěnětem za sebou. Nemohla jsem se dočkat až druhý den ráno dorazí (jestli dorazí) a předáme si psa.
V den D jsme si s chovatelkou sdíleli polohu, kde se nacházíme. Celou dobu jsem netrpělivě sledovala tečku v googlemaps, jak se přibližuje. Najednou už byla na parkovišti před hotelem. Strašně nervozní jsem přišla k autu, kterému se otevřel kufr a z něho vyskočila dvě štěňata Finn a jeho sestra Helmi. Jak mě uviděla, tak Helmi zůstala jak opařená a Finn se za mnou nebojácně rozběh. Klekla jsem si před ním a on ke mně pomalu došel pro očuchání. V tu chvíli už mi bylo jasné, že se mnou letí k nám domů. Chovatelka mi ještě před přivítáním vrazila flexinu do ruky. Dvě hodiny jsme chodili po lese a mluvily o Finnovi a jeho sestře Helmi.
Poprosila jsem chovatelku jestli mě doprovodí na letiště, počká až odbavím Finna a projdu přes celní kontrolu (Kdyby z nějakého neznámého důvodu nechtěli psa pustit dál.). Neměla s tím problém. Finn byl na letišti jako doma. Našel si hromadu obětí, které ho hladili, rozplývali se nad ním a chtěli si ho pohladit. Prošli jsme přes celní kontrolu, zamávala jsem chovatelce a ukázala palec nahoru, že je vše v pořádku. Finn už si to bez otočení štrádoval ke gatu, kde se připravovalo letadlo směr Praha. Byla jsem z jeho chování nadšená. Úplně jsem ztratila nervozitu z letu. Čekala jsem, že bude kňučet a tahat zpět za chovatelkou. Ale on ne.
Šel vstříc stejně dobrým nebo snad lepším zítřkům.
Přestup do letadla byl trochu nervóznější. Letuška nás usadila s tím, že pokud si k nám ještě někdo nepřisedne, tak můžu dát štěně na sedačku. Wau, super. Paní, co seděla vedle s tím neměla problém, tak Finn letěl jako normální pasažér. Během startu a přistání trochu kňučel. Pamlsky ho vždycky uklidnili a během letu v přepravce spal jako zabitý. Letuška k nám chodila, jestli něco nepotřebujeme. Najednou tu byl jemný otřes a já si uvědomila, že už jsme přistáli v Praze na letišti. Měla jsem obrovskou radost, jak jsme to zvládli a že se to opravdu stalo. Do té doby jsem to nijak zvlášť nevnímala. Prošli jsme příletovou halou, kde Finn odlehčil svému močovému měchýři i střevu. Pracovník celní správy vypadal zklamaně, že letíme pouze ze země EU, tak Finnovi aspoň zkontroloval čip.
Collin a Finn – začátek soužití.
První seznámení Finna s Collinem byl naplánovaný na trávníku vedle příletové haly. Chudák Finn nic netušil a Collin už z dálky táhnul mým směrem. Přivítala jsem se s ním a během pár sekund zbystřil vedle mě nějakého neznámeho vetřelce. Finn se ho chvilku bál, ale nakonec se začali kočkovat. Po vydatném přivítáním si Collin hrdě vedl kámoše na parkoviště k autu a honem domů.
Po příjezdu z letiště jsme si obešli barák a vešli jsme do bytu. Collin se divil, proč jde štěně s námi. Vyskočil na gauč a kontroloval jeho pohyb. Když začalo šmejdit za rohem, hned se šel podívat, co tam dělá. Prohlídka bytu byla za námi. Finn si sednul v obýváku na koberec a pohledem jako by říkal: A jíst se dneska jako nebude?
Předem jsme si spočítali krmnou dávku barfu pro štěně. Chovatelka měla štěňata půl napůl granule a BARF. Ulehčila nám tak přechod na maso. Finn dostal misku mletého kuřecího a slupnul to během pár vteřin. Hned se rozběhl ke Collinově misce, kde pokračoval. Collin a my po sobě jen koukali, co se to děje. Až jsme se vzpamatovali, tak jsme Finna odsunuli od misky a Collin nesměle došel k misce a opatrně začal ujídat.
Po jídle začal nekončící příběh kočkování a lítání po bytě. Během půl hodiny už Finn věděl, kudy se nejsnáze dostane na gauč. Pro Collina to byla ztráta úkrytu před bolestivými útoky jehliček, co měl Finn v tlamě. Naštěstí páníček udělal před nějakým časem ležení na parapetu okna, aby se dalo koukat na ptáky a kočky naproti v křoví. Tam Finn ještě nějaký čas nevyleze.
Po třech dnech neustálého hraní už Collin vypadal docela naštvaně. Ruku na srdce: Koho by nenaštvalo chytání za ocas a kousání do koulí? Misku se žrádlem jsme mu museli bránit vlastním tělem a možná i na protest vždycky něco nechal. Naopak Finn nám vesele přibral 2 kila za 14 dní. To jsme museli utnout a začal dostávat krmnou dávku jako pro dospěláka. Začal chodil hladově kolem misky a pořád by něco žral. To mu konec konců zůstalo doteď.
Dělali jsme všechno pro to, aby byl Collin pořád upřednostňovaný. Dostával první žrádlo, obojek, šel první do auta, dostával pamlsky, dokonce jsme Finna odstrkovali, když se chtěl mazlit. Místo toho jsme vzali nedobrovolně do náruče Collina a pomuchlovali ho. Když jsme seděli všichni na gauči a přiblížil se Finn, Collin se uraženě zvednul a šel si lehnout do svého pelechu. Nikdy si s Finnem nic neudělali, ale pořád mi přišlo, že to není ono.
Už to vypadalo, že nás Collin nevezme na milost, ale po měsíci najednou přišel za námi na gauč sám a dobrovolně. Od té chvíle už to bylo lepší a lepší. Možná to bylo i tím, že Finn začal přezubovat z ostrých jehliček na dospělácký chrup. Najednou spolu leželi v pelechu a tulili se k sobě. Když se na procházce rozdělíme, Collin se pořád otáčí za Finnem a chce jít za ním. Jednou Finn v kuchyni zakňučel a Collin hned vystřelil jako raketa, co se mu asi mohlo stát.
